html> Helmut
 
 

 

 

Tisíckrát 

Vyprávět obsah filmu nebo reportáže je na počátku dvacátého prvního století poněkud zaostalé až hloupé: k čemu je povídání, když se můžete dát odkaz - a čtenář to zkoukne sám. S tím, co bude následovat, to nejde: jednak je to v němčině, jednak jsem rozhovor, o kterém vám chci povědět, na stránkách Phoenixu po více než roce už nenašel. 

Televizní kanál Phoenix je veřejnou službou, žádné reklamy, žádné zábavné pořady. Od rána do rána vysílá - na vysoké úrovni profesionální i obsahové - rozhovory, diskuze, reportáže, vlastní analytické pořady, historii, politiku, vědu, hospodářství, přírodu, přejímá od ostatních veřejnoprávních televizí (ARD a ZDF) zprávy. Něco takového v Česku zoufale chybí (ČT 24 si dovolím velkomyslně a raději přehlédnout, dělám, že to tady vůbec není), neboť nejsou lidi a dobrá vůle.

 V rámci cyklu Můj příběh vyprávěla Phoenixu ten svůj z konce druhé světové války více než sedmdesátiletá paní, Židovka, kterou  po celou válku u sebe schovávali známí její rodiny, Němci, árijci.

 Ta dáma, která se konce války dožila jako sedmnáctiletá, vypadala velmi úhledně a důstojně: šedé vlasy, nikoliv však úplně bílé, obličej stále ještě velmi krásný, oduševnělý, štíhlá, vysoká, zpříma se držící osobnost. Tok její řeči byl plynulý, bez zadrhávání, jako by to přebírala z čtecího zařizení u kamery. Neručím za jednotlivá slova, nedělal jsem si poznámky, po roce už má také paměť díry, ani moje němčina není z nejskvělejších, ručím však za smysl, ten přetlumočím věrně. 

Když válka končila, obsadila místo Rudá armáda. Do sklepa, ve kterém se s ostatními ženami a starci a dětmi skrývala, přišli ruští vojáci. Vybrali si nejlepší zboží, jako by odjakživa byli zvyklí nakupovat v supermarketech, odtáhli dívku do jedné místnosti ve vile, a tam ji šest vojáků dost brutálně znásilnilo. Když ji vrátili zpět do sklepa, krvácela, byla v šoku, neudržela moč a tak.

Jestliže někdo má dost odvahy k tomu, aby v hitlerovském Německu za války skrýval židovské dítě, pak ho ta odvaha neopustí ani ve chvíli, kdy už válka skončila. Paní z rodiny zachránců se sebrala, šla za ruským velitelem a pověděla, co se stalo. Přednesla stížnost.

 Natrefila na jednoho ze slušných. Nechal nastoupit v místě působící jednotku, asi dvacitku vojáků, a postižená, stále v šoku, ale už jakžtakž ošetřená, měla určit ty, kteří čin vykonali. Pro vysvětlení těm mladším: prameny uvádějí, že koncem války a v prvních dnech po jejím skončení bylo v Německu znásilněno mnoho žen, statisíce. Vítězové si brali manželky a dcery poražených. Z dnešního hlediska jednoznačně odsouzení a trestu hodné, z tehdejšího sice také, ábr...

 Takže dvacítka vojáků stojí v řadě, před nimi oběť, má určit, kteří půjdou na pravděpodobnou smrt. Protože takto se zločiny na civilním obyvatelstvu u spravedlivých velitelů trestaly, kulkou. Hrdinové v houfu jsou sinalí, jejich odvaha, odvaha ničemů, je při konfrontaci s hrozícím trestem  mnohem menší než ta, s jakou čin vykonávali. Z kingů smečky se stávají individuální poserové.

 Oběť řekla po šedesáti létech stanici Phoenix přibližně toto: 

„Moje rodina byla v koncentráku a já jsem tušila, že už jsou mrtví. Porážka nacistů byla pro mne jedinou možností záchrany, a já jsem se na osvoboditele těšila. Oni přišli, a pak mi udělali takovou hroznou věc... 

Poznala jsem je všechny, zvlášť jednoho, menšího, zavalitějšího, s kulatým obličejem, třicetiletého, možná čtyřicetiletého, který byl zvlášť hrubý, až sadistický. Dívala jsem se na něj, nenáviděla ho, ale pak jsem si řekla: ,On je už skoro pět let ve válce, nasazoval život i pro moje osvobození, možná má doma rodinu a děti, které na něj čekají, a teď, když už je rozhodnuto, že přežil, skončí takhle hloupě, tisíce kilometrů od domova.¢

 A tak jsem tomu jejich veliteli řekla, že nevím, že jsem měla také zakryté oči, že žádného nepoznávám.“

 Po celou dobu mluvila naprosto klidně, plynule, věcně, bez emocí, nepomáhala si slzami či dojetím. Ke konci jsem si myslel, jestli náhodou netrpí podobnou zvláštností, na kterou si stěžoval bývalý ministr zdravotnictví Ivan David, strnulým výrazem tváře a neschopností mimicky vyjadřovat emoce. V tom cyklu rozhovorů totiž vypovídali o svých válečných zkušenostech i na pohled stateční a drsní mužové, bývalí vojáci, a neudrželi slzy, někteří dokonce nebyli kvůli dojetí schopni ve vyprávění pokračovat, museli rozhovor přerušovat.

Po té své poslední větě se paní chvilku odmlčela, pak se podívala přímo do kamery, krásně se usmála a řekla: „A nikdy jsem toho nelitovala a jsem šťastná, že jsem mu tenkrát zachránila život.“

 Režisér byl natolik inteligentní, že už nic nedodával, nechal několik vteřin kameru pohlížet na spokojeně se usmívající ženu, a pak tam dal titulky.

 Narození muže, který je symbolem lásky a odpuštění, oslavujeme zběsilým konzumem a obžerstvím. Konec roku, imaginární událost, která nemá sebemenší uchopitelný význam, jenom to, že Země zase jednou oběhla okolo Slunce, stejně jako v kterémkoliv z dalších tři sta šedesáti pěti dnů, oslavujeme ožralstvím a prdláním.

 Možná bychom si mohli mezi takto obmyslně slavenými svátky pouštět rozhovor s tou šedovlasou paní. 

Alespoň tisíckrát.

 

 

Obsah
<   str.13 >